Když neznáte slovo NEMOŽNÉ

Když neznáte slovo NEMOŽNÉ

 

Dvoustý Guinnessův rekord v ZOO a přednáška ve Zlíně

Do zlínské ZOO Lešná zavítal v neděli 12. června na pozvání zlínských organizátorů Mírového běhu (Peace Run) Ashrita Furman, držitel 199 platných Guinnessových rekordů. Právě v tomto příjemném prostředí překonal svůj dvoustý Guinnessův rekord. Jednalo se o balancování dvanáctikilového bicyklu na bradě. Dosavadní rekord měl hodnotu přibližně 45 vteřin. Ashritovi se jej podařilo překonat o 20 vteřin. „Nejtěžší na tomto rekordu bylo natrénovat krční svaly, aby neztuhly příliš brzy a samozřejmě je to o koncentraci“ řekl bezprostředně po úspěšném pokusu držitel zdaleka největšího počtu Guinnessových rekordů. V pondělí se ještě vydal do Uherského Hradiště, aby se pokusil o jiný rekord spočívající v jízdě na kole s láhví mléka na hlavě, ale ten se mu překonat nepodařilo. Spravil si však chuť tím, že ještě vylepšil svůj rekord z předešlého dne na hodnotu kolem dvou minut.

Ashrita Furman se může mnohým lidem jevit, a to v lepším případě, jako přerostlé dítě, které ještě nepobralo dost rozumu na to, aby chápalo, o čem je tento svět. „Myslím, že se lidé berou příliš vážně, že svět je strašně vážný. My ale potřebujeme radost, lidé by měli poskakovat sem a tam, běhat s láhví na hlavě …“ Říká Ashrita. V horším případě se může jevit dokonce jako úplný podivín. Vždyť Guinnessova kniha rekordů je, mimo jiné, i plná velmi bizarních zápisů. Její komisaři obdrží ročně na padesát tisíc žádostí o zápis nějakého nového rekordu. Pro mnoho lidí je nepochybně žonglování v nádrži se žraloky, běhání s lahví mléka na hlavě či poskakování v pytli od brambor po mongolské stepi něco, co se s životem běžného a spořádaného občana nikterak neslučuje. Když si ale člověk vyslechne jeho důvod, proč to vše dělá, tak zjistí, že na tom nic tak podivného není. Jen jeho způsob je poněkud zvláštní. „Mě nezajímá úspěch, ale pokrok. Mě zajímá okamžik, kdy se blížím ke svému cíli, za kterým jsem dlouho šel a tvrdě trénoval. V tu chvíli získávám obrovskou radost a uspokojení.“ Právě jeho obrovské tréninkové úsilí kombinované s jakousi až lehkovážností a dětským přístupem působí zajímavě.

Jeden dokumentární film o Ashritovi se jmenuje The Record Breaker, čili přeloženo volně do češtiny: Pokořitel rekordů či Lamač rekordů. Nedávno jsem si ale uvědomil, že on nepřekonává jenom rekordy, ale překonává jednu velkou zažitou představu, jeden mýtus o tom, jak má vypadat a co má dělat člověk věnující se duchovnímu životu. Ano, tento všestranný sportovec a čerstvý majitel dvoustého Guinnessova rekordu se věnuje meditaci a duchovní disciplíně už přes čtyřicet let. On sám by se nazval „chodící reklama na meditaci“, protože cítí, že právě z meditace získává sílu a inspiraci všechny ty své, na jednu stranu bláznivé, ale ve skutečnosti docela obtížné rekordy uskutečnit.

Ashrita se zajisté zcela vymyká stereotypu tichého mnicha či nehybného jogína sedícího někde v ústraní a rozjímajícího nad podstatou vlastní existence a bytí obecně. Je totiž neustále v pohybu, na cestách, v akci. Rovněž se vymyká představě přepjatě vážného kazatele stojícího někde na vyvýšeném stupínku. Když měl Ashrita ve Zlíně veřejnou besedu, byl velmi, nikoli však podbízivě, zábavný a sugestivní a své vyprávění doplňoval řadou názorných ukázek ze svých rekordů. K tomuto účelu si dokonce dovezl ze Spojených států čtyřkilovou cihlu, se kterou kdysi udělal jeden ze svých rekordů. Chvíli také hovořil s láhví mléka na hlavě a rovněž vyzval obecenstvo, aby si trošku zaskákalo. (Myslím, že současní metodici didaktiky by z takto pojaté „vyučovací hodiny“ měli obrovskou radost.) A tak můj pomyslný dokument o něm by se mohl jmenovat A Stereotype Breaker, tedy něco jako Bořič mýtu nebo Pokořitel stereotypu.

Když tak to jeho výprávění zpětně vzpomínám, uvědomuji si, že to, co mě na něm zaujalo, byl Ashritův životní příběh. Prakticky nemluvil obšírně o žádných meditačních technikách. A když už, tak v kontextu svého příběhu. Neteoretizoval ani o svícení, vědomí apod. To si může ostatně každý přečíst v knížce nebo na internetu. On se vlastně podělil s obecenstvem o plody své meditace, nabídl svou unikátní a nikým nenapodobitelnou cestu a možná tím v někom cosi zapálil. Jako správný Američan vybalil hned úvodem: „Já jsem člověk, který má nejvíc Guinnessových rekordů na světě.“ Běžný Čech, možná i Evropan, by mohl takové přímočaré sdělení považovat za chvástání. U mě se ale z nějakého důvodu tento pocit vůbec nedostavil. Jednoduše jsem to přijal jako inspirativní fakt. Prostě jsem neměl pocit, že snaží něco jako předvádět, omračovat či chlubit. Bylo to takové nějaké přirozené, pokorné.

Tento svérázný člověk žije shodou okolností v New Yorku stejně jako zpěvačka Suzanne Vega, která předminulou neděli vystoupila ve zlínském Kongresovém centru. Na Ashritův pokus o vytvoření dalšího Guinnessova rekordu, ani na jeho povídání rozhodně nepřišlo tolik fanoušků jako na zmíněnou hudební stálici, která už svým příjmením naznačuje, že je hvězda (vega znamená španělsky hvězda), ale pro mě je i Ashrita velká hvězda a inspirace.

Robert Šenovský

ashrita-record-2016